Chápu to tak, že máte dva různé účty. Jeden je účet osobní, který jste si založil jako soukromá osoba, a používáte ho výhradně pro soukromé účely - chodí vám tam výplata a platíte z něj veškeré své soukromé výdaje (na dovolenou, na nákup potravin aj.). Druhý váš účet je firemní, který jste si založil jako podnikatel na IČO, tento používáte výhradně pro účely svého podnikání (zákazníci vám tam platí faktury a vy z něj platíte výdaje související s podnikáním). Na soukromý účet vám nechodí platby od zákazníků, ani z něj neplatíte firemní faktury, z firemního účtu zase neplatíte své soukromé výdaje. Vaše soukromé a podnikatelské příjmy a výdaje jsou oddělené - takto je to ideální, tak to má být.
Když vám na podnikatelském účtu zbývají nějaké peníze, převedete si je na svůj soukromý účet a využíváte je pro svou soukromou potřebu (třeba si za ně jdete koupit do supermarketu jídlo a pití do své domácnosti). S těmito penězi si skutečně můžete dělat co chcete a zákon vám v tom nijak nebrání. Toto je u podnikatele-živnostníka zcela v pořádku a dělají to tak všichni. Říká se tomu výdaj na osobní spotřebu nebo podnikatelská odměna apod. Z hlediska vašeho daňového přiznání je to nedaňový výdaj, což vás ale nemusí zajímat, protože si uplatňujete paušální výdaje.
Takže pokud si jako soukromá osoba založíte nějaký spořící účet na své rodné číslo (tj. bude to účet osobní, soukromý, nikoli podnikatelský) a pošlete si na něj nějaké své peníze, aby se vám tam zhodnocovaly vysokým úrokem, je to zcela v pořádku, není to nic špatného či protizákonného. Je úplně jedno, jakým způsobem jste si tyto peníze vydělal, jestli v zaměstnání nebo v podnikání. Ve standardních případech vám coby soukromé osobě (ne podnikateli) banka úroky zdaní srážkovou daní 15% a vy je tím pádem už znovu danit nemusíte, neuvádíte je do vašeho daňového přiznání (výjimkou je ten spořící účet u slovenské VUB, který se již probíral výše).