Naivita některých lidí skutečně bere dech a nezná mezí. :-) Jednou se nechají nachytat na energii zadarmo, tedy perpetuum mobile, jindy zase na peníze zadarmo — aniž by měli jasno v tom, z jaké práce a z jaké tvorby hodnot peníze pocházejí.
Investiční servery jsou (na rozdíl od perpetua mobile) dosud příliš nový koncept na to, aby byla veřejnost vůči nim imunní. Tedy, česká veřejnost. Ve vyspělejších zemích
už mají tuto éru za sebou.
V divokých devadesátých letech se podobný koncept vyskytl v České republice
mnohokrát. Jak to dopadlo? Pokaždé zhruba stejně: První investoři byli spokojení. Poslední, největší skupina investorů přišla o všechno.
Ano, zní to lákavě: Koupíte si šíleně předražený server na dva roky, ale na nájmu kupodivu vyděláte víc, než kolik jste do projektu vložili. Ano, vyděláte. Tedy, zpočátku. Jak to celé ve skutečnosti funguje? Pojďme se nad tím zamyslet.
Předně, proč musí být server předražený? Proč se „práce technika“ nedá zaplatit z výnosů? Proč se má platit „elektřina“ na dva roky dopředu, když si má server na sebe a na své napájení vydělat? Tohle opravdu investory „netrkne“?
Doporučuji přečíst si, kdo byl Charles Ponzi a čím se zabýval. Ostatní už je jen další variace na podobné téma. Ale není to všechno jen o exponenciále a o matematice. Umění působit důvěryhodně a přesvědčit lidi o nemožném také patří k věci.
Protože Ponziho schéma je už dlouho nezákonné, je pokaždé nutné celou věc zaobalit tak, aby se zdála být legitimní. Například chovem hlemýžďů (pro které si musíte koupit krmivo na 2 roky dopředu). Například prodejem bezcenných potravinových doplňků (kterých si musíte předem nakoupit plný sklep). Například investičními servery (u kterých musíte předem zaplatit „elektřinu“)...
Společným jmenovatelem těchto typů podnikání je maskování Ponziho schématu mnohem rafinovanějším a obtížněji postižitelným pyramidovým modelem. Pyramidový model se (zejména v počátečních fázích) velmi těžko prokazuje. Není totiž nijak neobvyklé, když startupy v počátečních fázích podnikání nevytvářejí zisk a hledají investory.
Co přesně je u investičních serverů podezřelé? Předně, nelze si nevšimnout, že ve srovnání s velkými poskytovateli cloudových služeb (například Amazon, Google, Microsoft) jsou služby těchto investičních serverů podezřele „neveřejné“. Když už se nějaká čísla a ceníky konečně objeví, jsou tyto služby nesmyslně drahé, naprosto bez šance konkurovat zavedeným poskytovatelům. Nejčastější výmluvou bývá, že se investiční servery pronajímají pouze „velkým“ zákazníkům. Což vybízí k několika otázkám:
1. Jak je možné, že ohromné firmy typu Amazon, Google a Microsoft jsou ochotné pronajmout jednotlivé servery jednotlivým lidem, snadno a rychle, po chvilce klikání na webu, zatímco malá firma
u vesnického hostince prý něco takového buď vůbec nedokáže, nebo sice dokáže, ale jedině za přemrštěné ceny?
2. Proč by si zákazník — velký nebo malý — chtěl pronajmout server u hostince, když u velkých cloudových poskytovatelů má mnohem nižší ceny, mnohem širší výběr platforem, téměř neomezenou škálovatelnost, mnohem snazší, standardizovanou vzdálenou správu, globální redundanci a s ní i mnohem vyšší míru spolehlivosti atd.? Proč by si někdo raději pronajal předražené řešení s jedním jediným geografickým umístěním?
3. Opravdu nikoho nenapadlo ptát se, proč je „likvidace“ serveru zdarma, zatímco převzetí serveru investorem, které by firmu vyšlo (bez likvidace) mnohem levněji, stojí 13000 Kč? Ta naivita, s jakou si někdo představuje, že každý zakoupený server skutečně existuje, je smutná a úsměvná zároveň.
Jak tedy tento systém vytváří zisk? Stejně jako hlemýždi a stejně jako prášek Herbalife, servery v celém procesu hrají velmi malou roli. Několik jich může existovat, to bezesporu. Na aktuálních fotografiích jich je 84, zdá se, byť otázkou zůstává, co z toho jsou servery a co jsou jen prázdné „rámy“. Jak velké cloudové služby lze asi poskytovat s 84 servery? Kde jsou ti „velcí“ zákazníci? Co když přijde průměrný zákazník od Amazonu / Googlu / Microsoftu a vyžádá si 1000 serverů? Že se vůbec ptám. Úloha těchto serverů je pouze „formální“ — překrývají (zakázané) Ponziho schéma jiným obchodním modelem (legálním, byť morálně problematickým). Těším se, až si některý investigativní novinář zkusí pronájem serverů objednat.
Jediný důležitý fakt v celém tomto elaborátu: Vaše „nájemné“ jde přímo z peněz dalších investorů, NE z provozu serverů!
Co o takovém systému říká matematika? Říká, že dokud business poroste exponenciálně, všechno bude v pořádku. Přijde nový investor a jeho investice zaplatí nájemné předchozím investorům. Serverů bude samozřejmě mnohem méně než investorů, to je jasné: Servery jsou v podstastě přítěží a jsou především „na ukázku“ — nebýt serverů, bylo by celé podnikání sice mnohem výnosnější, ale nezákonné. Servery celý systém legalizují, přinejmenším do doby, než kvocient růstu klesne pod jistou mez.
Pokud slíbíte investorům zhodnocení 10% ročně a každý rok přibude víc než 10% investorů, bude na první pohled všechno v pořádku a vklady nově příchozích investorů pokryjí nájmy vyplácené předchozím investorům, včetně 10% zhodnocení. Růst výrazně rychlejší než 10% bude znamenat pro firmu zisk. Růst pomalejší než 10% bude znamenat ztrátu. Zastavení růstu (které u každého růstu nevyhnutelně přijde) pak bude znamenat, že se všechno sesype jako domeček z karet, protože průběžná tvorba hodnot smysluplnou prací v celém systému chybí. Bezprostřední závislost na exponenciálním růstu je typickým znakem pyramidových modelů.
Jinými slovy, problém je, že celý systém není založený na průběžné tvorbě hodnot a poskytování služeb prací (na rozdíl od skutečných cloudů typu Amazon, Google nebo Microsoft), nýbrž na lákání dalších investorů. Jakmile bude trh nasycený a počet nových investorů přestane růst tempem, které by uspokojilo slibované zhodnocení předchozích vkladů, pyramida se sesype.
Zpočátku bude všechno skvěle fungovat. Přijde spousta spokojených investorů, kteří dostanou své slibované peníze a budou projekt chválit a věřit, že jejich server opravdu existoval, opravdu poskytoval služby a vytvářel hodnoty a opravdu byl nakonec ekologicky zlikvidovaný — zatímco kdyby chtěli firmě ušetřit náklady na likvidaci a server si sami odvézt, stálo by je to 13000 Kč. To zní zhruba stejně věrohodně jako Červená karkulka.
Smutné je, že tahle činnost nevytváří nic pozitivního. V ekonomice neplní mezeru v poptávce, nýbrž pouze
mezeru v obchodním a trestním právu. Přelévá finance od nových investorů k původním a doufá ve stálý exponenciální růst. Inu, doufat může.
Nad výdělkem nakonec (nevyhnutelně) spláče poslední skupina investorů. Být či nebýt v poslední skupině investorů je jen otázkou štěstí. Poslední investoři najdou zavřenou kancelář na předměstí, zrušená telefonní čísla, vyklizenou halu, kde prý kdysi byly „jejich“ servery, atd.
Kéž by z toho všeho aspoň vzešlo něco dobrého. Kéž by se aspoň podařilo něco podstatného vypočítat pro průmysl či pro vědu. Jenže kdepak — takové výpočty probíhají u Amazonu, Googlu a Microsoftu s globální škálovatelností, nikoliv někde u hostince.